Jedna hodina na mole. Jeden rok života za oponou.

aneb co všechno divák nevidí, když se rozsvítí světla a začne módní přehlídka

Když se 25. září 2026 rozsvítila světla a na molo vyšla první modelka, pro diváky začala módní přehlídka. Pro mě v tu chvíli ale končil rok života.

Více než 140 modelů, přes stovku modelek, několik desítek lidí v týmu, rok příprav a investice v řádu několika milionů korun. A to všechno se nakonec vešlo do přibližně jedné hodiny. Když to takhle napíšu, zní to skoro absurdně. Rok pracujete, řešíte tisíce detailů, měníte, páráte, zkoušíte, telefonujete, nespíte – a potom přijde hodina, během které musí všechno fungovat. V módě totiž neexistuje tlačítko „ještě jednou“. Modelka vyjde na molo a buď je to tam, nebo není.

Hodina, která se skládala po vteřinách

Člověk v hledišti vidí modelku, hudbu, světlo a krásný model. Já za tím vidím tisíce rozhodnutí. Která modelka půjde první, která poslední, co bude mít na sobě, v jakých botách dokáže skutečně dojít na konec mola a zpátky, kdy se musí převléknout, kolik na to má času, kde bude stát, kdy začne hudba a kam přesně dopadne světlo.

A nic se neřeší jen jednou. Něco nastavíte, vyzkoušíte a zjistíte, že to nefunguje. Změníte to a přestane fungovat něco jiného. Tak to změníte znovu. Nad detailem, který divák viděl deset vteřin, jsme někdy strávili několik hodin. To je na módě nádherné a zároveň trochu psycho.

Přes stovku modelek navíc neznamená přes stovku stejných ramínek s nohama. Každá žena má jinou postavu, chůzi a energii. Jeden model na jedné ženě ožije a na druhé prostě ne. Musíte tedy poskládat obrovské puzzle, ve kterém má každá své místo. A když jednu figurku přesunete, často vám spadne půlka obrázku. Jen tady ty figurky měří metr osmdesát a běhají v podpatcích.

Luxus je, když nevidíte ten problém

Do přehlídky se investovalo několik milionů korun. Jenže milionová show neznamená, že všude rozhazujete diamanty a pijete šampaňské z křišťálu. Znamená to prostor, techniku, světla, zvuk, produkci, lidi, logistiku a stovky dalších věcí, které divák nikdy neuvidí.

A právě v tom je podle mě profesionalita. Publikum nemá poznat, že se něco hodinu před začátkem řešilo, že se něco předělávalo potřetí nebo že někdo v zákulisí právě zažil menší infarkt. Divák má mít pocit, že všechno bylo samozřejmé.

Přitom nic nebylo samozřejmé.

Každý detail měl člověka, který za něj odpovídal. Každý problém potřeboval řešení. A každé „to už je dobré“ mohlo znamenat další hodinu práce, protože já mám s větou „to je dobré“ trochu problém. Když pod výsledkem stojí moje jméno, dobré mě nezajímá. Chci, aby to bylo nejlepší, jaké to dokážeme udělat. To z mé tvorby dělá opravdové couture.

Když je na konci napsáno Laffita

Za tou jedinou hodinou stály desítky lidí. A právě na ně jsem po skončení přehlídky myslel možná nejvíc. Na lidi, kteří řešili věci, o nichž publikum nikdy nebude vědět. Na hodiny práce, nervy, telefonáty, změny na poslední chvíli i okamžiky, kdy už jsme byli všichni unavení, ale pořád jsme věděli, že ještě není hotovo.

Protože na konci bylo moje jméno.

A jméno návrháře pro mě není dekorace na pozvánce. Je to odpovědnost. Když tam stojí Laffita, nemůžu říct, že něco nebyla moje starost. V tu chvíli je moje starost všechno. Od prvního dojmu až po poslední vteřinu.

Mohl jsem udělat menší přehlídku. Jednodušší, levnější, klidnější. Ušetřil bych nervy a pravděpodobně několik nových vrásek, které teď budu muset vydávat za charisma.

Jenže to bych nebyl já.

A potom světla zhasnou

To je na celé věci možná největší absurdita. Rok něco budujete a za hodinu je konec. Poslední modelka odejde, přijde potlesk, světla zhasnou a najednou stojíte po největší přehlídce své kariéry a říkáte si: Tak. A co teď?

Teprve potom mi došlo, že jsme rok nevytvářeli jednu hodinu programu. Vytvářeli jsme okamžik. Něco, co se stalo jednou a už se přesně stejně nikdy nezopakuje.

A přesně proto tuhle práci pořád miluji. Ne kvůli tomu, aby se někde napsalo, kolik bylo modelů, modelek, jak dlouhé bylo molo nebo kolik milionů přehlídka stála. Čísla jsou působivá, ale vášeň se na kalkulačce spočítat nedá.

Po 25. září jsem byl vyčerpaný, šťastný a asi o pět let starší. Ale když se mě zeptáte, jestli bych do toho šel znovu? Samozřejmě. Jen se mě raději do listopadu na nic takového neptejte

A ted už je čas na opravdu zaslouženou skleničku,

Pusu Osmany